O půlnoci z Brna do Prahy za Domestiky

Proč (ne)vyjíždět z Brna do Prahy o půlnoci? Jak může dopadnout střet se srnou? A která středočeská vesnice má nejsrandovnější název? To si přečtěte v článku bláznivého cyklisty Honzy Šmikmátora.

Můj kamarád Martin Souček, český průkopník charitativní cyklistiky, se v červnu chystá jet jeden z nejextrémnějších ultracyklistických závodů – Race Across America (RAAM). Společně s Tomášem Navrátilem (který RAAM už jednou dokončil sólo) ho pojedou jako štafetu.

Start je 15. června. A když Martin, se kterým se známe z charitativních iniciativ Kolo pro Adama a Letovická 24h, napsal na Stravu, že bude každý čtvrtek až do konce května jezdit tréninkové kolečko (čti social ride), byl to pro mě impuls se zapojit. Projekt domestici.cz totiž, vedle dojetí závodu, má za cíl hlavně otevřít diskusi kolem tématu paliativní péče, což je dosti záslužné.

Já sám jsem se do kola zbláznil před necelými třemi lety. Nezávodím (s výjimkou Letovické 24h), jízdu na kole si užívám jako cestu odněkud někam, jako putování, prostředek poznávání a objevování – nejen toho, co čeká za nejbližším horizontem, ale i toho, jaký potenciál se skrývá ve mně. A tak si rád nakládám bláznivé výzvy. Ty nejbláznivější popisuju na svém profilu na Stravě a nově se s nimi můžete setkat i tady na webu MTBIKER.cz.


Takže když na trénink s Domestiky, tak jedině na kole. Pro mě, pro Brňáka, to znamenalo trochu toho time managementu. Nakonec moje volba padla na čtvrtek 2. května. Ve středu je volno, tak si pianko dojedu tak, abych byl dopoledne na místě, trochu si vydechnu a pak vyrazím s ostatními kroužit. No ale zapomněl jsem, že vždycky na 1. máje mívají dcery Majáles se svým gymnáziem, takže jsem se utrhnul až odpoledne. Hodinu jsem si zdřímnul, ještě pro jistotu podal daňové přiznání, pak sbalil nejnutnější věci do podsedlové brašny a chvilinku po čtvrteční půlnoci se vydal na cestu.

Jízda nocí, jízda ránem…

Obecně mám radši jízdu přes den. Můžeš se kochat okolní krajinou, máš větší přehled o tom, co se děje na silnici a v jejím nejbližším okolí. A v neposlední řadě je tepleji. Takže jsem půlnoční start vzal jako vystoupení z komfortní zóny. Trénink pro nohy i trénink vůle.

Co je ale naopak na jízdě v noci mnohem příjemnější, to je provoz. V noci po silnicích druhých a třetích tříd skoro nikdo nejezdí, jen sem tam osamocené auto. Když je to dodávka nebo náklaďáček, tak se můžeš spolehnout na to, že jsou to pekaři. A když dobře svítíš vpředu i vzadu, tak tě objedou s velkorysou rezervou.


Nechtělo se mi jet kolem dálnice na Velké Meziříčí, tam jezdím v poslední době pravidelně a chtěl jsem změnu. Tak jsem to vzal na Tišnov, potom přes Dolní Loučky a kolem Nového Města na Moravě do Žďáru. Na sobě mám dlouhý merino dres, větrovku a krátké bibsy s návleky na kolena. Dobrej výběr, je mi akorát. A radost mi dělá celkem netypický vítr od jihovýchodu. Jet celou cestu proti větru – to by bylo o dost šílenější.

Někde před Strážkem mi těsně před kolem přeběhla srna. Tak řvu svoje obvyklé zaklínadlo „Padej, krávo!“ a zároveň zbystřím, protože srna málokdy běhá sama. A taky jo! Druhá skočila na silnici a vypadalo to, že se potkáme. Naštěstí to ubrzdila a jenom mi, jak byla ve smyku, trošku kopla do zadního kola. Přežili jsme to oba bez pádu. Jak zpívá klasik: „Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku.“

Hospody jsou ale samozřejmě teď kolem 2. ráno zavřené a benzinky tu na cestě taky nejsou, takže na náprstek nějakýho moku můžu zapomenout. Byl to naštěstí první a jediný incident se zvěří. Zaklínadlo evidentně zafungovalo, asi ho budu používat preventivně.

Projíždím spícím Žďárem nad Sázavou a už se těším na to, co přijde. Totiž na úsek mezi Sázavou a Přibyslaví, který vede po trati zrušené železnice. Asi 9 km „rails-to-trails“ po česku. No – Alpe Adria to není, ale je to super úsek oddělený od silnice lesem. Pořád je tma jako v pytli, ale pamatuju si to od podzimu, kdy jsem tudy projížděl v opačném směru.


Když už opravdu začíná svítat, jsem někde za Havlíčkovým Brodem. Čeká mě Haškova Lipnice nad Sázavou a pak sjezd k Humpolci. Trošku lituju, že se po asfaltu nedostanu zezadu ke svému oblíbenému motorestu Melikana, ale stejně nemám čas se moc zdržovat. Už by to chtělo nějakou colu a snídani, ale je 6 ráno a všechno tady v Lipnici ještě spí. Tak si jen vyfotím vyřezaného Švejka a jedu dál.

Od Humpolce jedu kousek souběžně s dálnicí, tak si vychutnávám ten kontrast. Pak mě cesta zavede pod dálniční most přes vodní nádrž Želivka (Vojslavický most). Perfektní místo pro přečkání lijáku – spousta místa vedle silnice, kam se díky vysokému obrubníku nedostanou auta. A střecha tvořená dé jedničkou. Rychlých pár fotek a jedu dál.

Sranda ve Středočeském kraji

Ještě projedu Hořicemi a pak už mě cedulí vítá Středočeský kraj. Najednou se začnu strašně smát, protože názvy obcí mi přijdou fakt vtipné. Dunice, Křivsoudov, Otročice, Bolina a hned za ní Bolinka. A bude to pokračovat… Přemýšlím nad tím, jak tahle jména připadají Středočechům, kteří jsou na ně zvyklí. A jak by reagovali, kdybych jim řekl pár jihomoravských místních názvů, které zase připadají normální mně.


Jsem ve Vlašimi, projíždím kolem zbrojovky Sellier & Bellot a vyhlížím nějaký obchod. Je čas na snídani! Stlačím tlačenku v housce, zapiju to colou a za zvuků střelby (asi zkušební ve zbrojovce, nebo tam mají střelnici) nasedám a jedu dál.

Znosim, Chobot, Čelivo, Milovanice... jména středočeských obcí mi dál obstarávají zábavu. A pak Benešov, ve kterém mě navigace protáhla i železničním podchodem pro chodce (schody included).

Chlístov – tady asi pěkně leje, když jinde jen prší.

V Krhanicích při obcházení oprav na silnici potkám Michala na silničce. Chvilku jedeme spolu a kecáme. Jede krátkej ranní švih. Když mu říkám o tom, kam jedu, vzpomene si, že o projektu Domestici četl v časopise 53x11. Ještě mi doporučí zmrzlinárnu #milujemetočenou v Davli a pak se před Jílovým u Prahy loučíme – navigace mě vede jinam.

Sjedu dolů až k Sázavě. Vzápětí toho dost lituju. Cestou zpátky sice zespoda koukám na krásný železniční most, ale stoupání zpátky je dost prudké, navíc po úzké a rozbité silničce. Ale nakonec jsem na hlavní silnici a pokračuju dál. Nelituju, je to tady krásné.

V Davli na soutoku Sázavy s Vltavou koukám po zmrzlině, ale otvírají až ve 13 a na hodinkách je teprve 11:30, tak jedu dál. Šlapu kolem řeky – takovou v Brně nemáme. Říkat naší Svratce nebo Svitavě řeka je jako říkat čivavě pes.

Hlavní město Praha?

Cestu jsem si naklikal tak, abych se Praze co nejvíc vyhnul. Jedu totiž až za Prahu, na Berounsko. Sraz je před hospodou U Hamouzů. A při průjezdu Prahou bych se zasekal, což nechci. Však zítra, až pojedu zpátky, je taky den. Ale ceduli „Hlavní město Praha“ přece jen potkám. Fotím povinnou fotku

Na Zbraslavi odbočuju na Radotín. U radotínské cementárny mi začne trochu stávkovat paní z navigace. Je tam blbej signál a ona si vzpomene, že mě chtěla vést jinudy, tak vytrvale hlásí „Teď se otočte a vraťte se na trasu!“ Stoupám údolím a nadávám jí, ať už mi trasu přeplánuje a přestane dávat tyhle nevyžádané rady.


Ale to už jsem skoro v cíli. Ještě se promotám několika pražskými satelity a jsem na místě. Start tréninku nestihnu odhadem o 10–15 minut, tak píšu Martinovi, ať na mě nečekají, že si dám pivo a přidám se až na další okruh. Když ale dojíždím k hospodě U Hamouzů, kluci právě vyrážejí. Tak je ještě dojedu, pozdravím a popřeju šťastný první okruh. A je tu čas na pivko a krátkou regeneraci.