Hanácké Roubaix - 15 kilometrů kostek všemožných velikostí a tvarů

První dubnovou sobotu se uskutečnil jednodenní gravelový závod Hanácké Roubaix. „Nikdy bych nevěřil, kolik druhů kočičích hlav existuje,“ byla má první slova k pořadateli po dodrncání se do cíle.

Ultrabikers

Organizátorem projektu je šumperský cestovatel a dálkový cyklista Radomír Čížek, pro kterého jsou všechny akce zároveň přípravou na prestižní závod Transcontinental Race.

Hlavní myšlenkou každého závodu a výzvy je objevovat krásy nejen naší země a umožnit amatérským nadšencům a milovníkům cyklistiky se navzájem poměřovat. Kompletní kalendář závodů a výzev najdeš na stránce ultrabikers.

Makáme pro Mikiho

Než se dostaneme k samotnému závodu, zmíním ještě jednu podstatnou věc. Závod měl i charitativní stránku.

Tady si dovolím citovat pořadatele: "Tato Výzva završuje charitativní blok ‚Zimních Výzev 2024‘. Výtěžek ze startovného věnujeme na podporu mladého handicapovaného sportovce Mikuláše „Mikiho” Raka na pomoc v boji s dětskou mozkovou obrnou.”

Tomuto klučinovi ultrabikers pomáhá od roku 2022 a tady se nakonec podařilo vybrat 20 700 Kč.

Mikiho příběh si můžeš přečíst zde.

Čím víc kostek, tím víc Roubaix

Už zprávy, které chodily do whatsappové skupiny věštily, že pořadatel Radomír Čížek má smysl pro humor a kde mohl, tam nám trasu zpestřil. Ať už to bylo přejezdem po úzké kovové lávce, sjezdem i výjezdem městských schodů, nebo poznáváním všech myslitelných dlažebních kostek v olomóckém kraji.

Jasně, Roubaix v názvu ledacos napoví, ale tak víš jak to je, když si projíždíš gpxko v mapě a neznáš to tam, tak si neuvědomíš, že třeba v závěru závodu po 120, resp. 160 km tě tvůrce protáhne všemi uličkami Olomouce. Přece by nás neochudil o tak krásnou hanáckou metropoli. A že je to samá kočičí hlava už asi nemusím opakovat.


Ale jak řekl kamarád v cíli: "Byla to nejkrásnější trať, co jsem kdy jel.” Musím mu dát za pravdu, trať byla rozmanitá, a přestože hlavní roli sehrál asfalt, tak se dostalo i na zmiňované kostky, panelky, polní cesty, dřevěné můstky a vlastně veškeré povrchy, co tě jen napadnou.


Zavítali jsme do krásných měst a malebných vesniček, neunikly nám rybníky, které jsme poctivě museli celé obkroužit, vodní kanály připomínající Benátky, kličkovali jsme v úzkých uličkách sotva na šířku beranů, přejeli jsme 400 let starý Svatojánský most, projeli skrz radniční věž a mnoho mnoho dalšího. A jako bonus jsme si po těch ukrutných větrech, které bičovaly Česko v předchozích dnech, užili krásné „téměř” bezvětří s letními teplotami, což pozitivní zážitek jen umocnilo.

O závodě - zázemí, propozice

Zázemí celé akce bylo u jezera Poděbrady situovaném na severozápadě Olomouce. Obrovské parkoviště v blízkosti napovídá, že tam bývá rušno. Musím říct, že je to krásné místo, ať už hledáš odpočinek, koupání nebo bezpečný prostor na hraní pro děti. Což mi po příjezdu do cíle jen potvrdily masy lidí, které tam z šedi města zamířily. A pro potřeby závodů je to místo jako stvořené.


Pro sedmdesát a jednoho závodníka byly připraveny dvě trasy o délce 133 km a cca 900 výškových, resp. 175 km a 1300 výškových. Obě trasy měly jeden společný rest point, kde si závodníci mohli doplnit vodu, případně i nějaké jídlo. Startovalo se ve třech vlnách. Dlouhou trať zvolilo 42 odvážlivců, na tu kratší se pak vydalo 29 (včetně mě).


Dlouhá trať byla pokořena za pět a tři čtvrtě hodiny, na krátké tomu nejlepšímu stačily čtyři a půl hodinky. Já s Radimem (ten mě přemluvil se závodu zúčastnit) a Martinem (ten nás jako domorodec doslova vymotal z některých měst) jsme se do cíle dostali po 6 a půl hodinách. Martin řekl, že je v cíli tak brzy díky nám a já zase tvrdil, že Radim byl v cíli tak pozdě kvůli mně.

Nebýt prvních dvaceti závodníků přede mnou, tak jsem vyhrál

Věc se má totiž tak, že naše předzávodní dohoda - jedeme se svézt, pokochat se okolím a udělat si pěknou sobotu - vzala za své hned na startu a my se do toho opřeli, jako bychom byli na závodech.


Zkrátím to, 2x jsme zabloudili, no spíš 3x, ale hlavně cca po sto kilometrech, ve stoupání na Velký Kosíř se mi udělalo špatně, což mě v očekávání zvracení doslova na několik minut odstavilo. Radim i Martin na mě počkali. Tento stav jsem zažil poprvé, o to překvapenější jsem byl, že se mi to přihodilo na relativně krátké trati. No i to k tomu patří.

Ale tak, jak píšu v každém svém článku, nemám závodní ambice. Závodím hlavně sám se sebou, takže mě můj výkon nijak nepřekvapil ani nepohoršil. Na tento závod jsme se přihlásili jen tak, abychom si okořenili naši přípravu na RACZ 2024. Nasáli atmosféru, jak říká Radim. Vnímám to tedy pozitivně a beru to jako fajn trénink. Navíc nebýt těch prvních dvaceti závodníků přede mnou, tak jsem vyhrál.

Shrnutí

Je jedno jestli jsi závodník nebo hobík. Jestli jedeš hranu nebo se kocháš přírodou. Takové závody jsou pro všechny. Je to o atmosféře, o zábavě, o tom, že jsi ve stejný čas na stejném místě se stejnými blázny.

Výsledkovou listinu a další informace najdeš zde.

Odkazy na trasy na mapy.cz zde:
- krátká
- dlouhá