Zdarec pánové! Na základě informací z kevlarový superstarů ohledně postříkání vodou po zahřátí jsem se začal pídit po nějakých detailech. Ve zmíněném případě předpokládám, že jde jen o zjištění teploty pro zajetí (viz bod 2 níže). Ale je dobrý nápad lít studenou vodu na rozžhavený kotouč?
Teď k principům brždění (tření). Co jsem vyčetl, tak se v případě kotoučovek jedná o dva případy (o druhém jsem vůbec nevěděl):
- Abrasivní tření – pravděpodobně za nižších teplot, zde dochází k obrušování materiálu desek a kotouče, vzniká onen černý prach, který je všude po třmenech, vidlici, …
- Tzv. adherent (přilnavé?) tření – dochází k němu za vyšších teplot. Zde je velice kruciální právě správné zajetí, respektive zhřátí brzd na správnou teplotu (u každých desek a možná i kotoučů může být ona teplota jiná). Po dosažení dané teploty dojde k přenosu tenké vrstvy materiálu na kotouč kde přilne. Pokud jsou desky správně zajety a vrstava má stejnou tloušťku po celém obvodu, brzda brzdí na maximum a bez trhání. Pokud bychom zastavili úplně, přehřejeme část kotouče a zde na něj přilně vrstva materiálu tlustší, což potom ústí v trhání při brždění (a také se zde kotouč více zhřívá, čož může vést k jeho nenávratnému poškození). Nejvíce mě zarazilo, že při tomto druhu tření se díky oné vrstvě minimalizuje opotřebení kotouče (a vznik černého prachu).
Zajímalo by mě, zda se ta tenká „nanesená“ vrstva na kotouči postupně obnovuje a zda například pozdější úplně zastavení s rozpálenými deskami nevyústí v následné přípečení tlustší vrstvy, či to hrozí jen při zajíždění. Předpokládám, že ona adherent vrstva je za nízkých teplot obroušena a „zajetí“ by mělo poběhnout znova. Pak se mi ale úplně nezdá smysl onoho prvního zajíždění.
