Sveti Jure a kolem Biokova: jak jsem si splnil sen

V posledních letech jsme letní rodinnou dovolenou trávili na Makarské riviéře v Chorvatsku. Mám rád tu kýčovitou kulisu, kdy modré moře kontrastuje se světlými štíty pohoří Biokovo, jehož nejvyšší vrchol je Sveti Jure vysoký 1762 metrů. Už jsem ho v minulosti pokořil autem a pěšky, takže chybělo jen vyšlápnout si ho na kole.

Přemýšlel jsem už od jara, jak to provedu. Jestli bude lepší vzít si do Chorvatska své kolo, nebo využít některou z místních půjčoven? Jsem sice čistokrevný „bajker“, na žiletce jsem seděl naposledy někdy před dvaceti lety, ale na druhou stranu, cesta na vrchol je asfaltová. A to rozhodlo. To, a možná i skrytá touha projet se zase po letech na silničce. Takže jsem pátral, hledal a zjistil jsem, že půjčit si v Chorvatsku aspoň trošku slušné kolo bude problém.


Většina půjčoven v okolí Makarske má už v nabídce především elektrokola, výjimečně nějaké předpotopní bajky, ale silniční kola ne. Po dlouhém hledání se mi podařilo najít půjčovnu, kde jsem si zarezervoval to nejlepší, co k půjčení měli – Giant Contend SL. No, zaplaťpánbůh aspoň za tento silniční aluminiový stroj… A protože jsem plánoval vyjet brzy ráno, domluvili jsme se, že pro kolo přijedu večer a druhý den ho do večera zase vrátím.

Když jsem přijel na domluvenou adresu v Makarske, nemohl jsem tam půjčovnu najít. Jen garážová vrata v oprýskané řadovce. Až po chvíli se z jedné uličky vynořila postava, chlápek, který evidentně ten den už ztrestal nejednu Rakiji. Změřil si mě pohledem, zeptal se, jestli jdu pro kolo a po mém odsouhlasení otevřel vrata garáže a vyvezl krasavce domluveného k zapůjčení.

Kolo bylo naleštěné, seřízené, bez problémů. Do notýsku si chlápek opsal jen číslo mé občanky a křestní jméno, já vyplázl 35 €, on mi předal kolo za 50 tisíc a tím byl obchod téměř beze slova uzavřen. V apartmánu jsem jen vyměnil pedály za SPD, namontoval Garmina a senzory a těšil se na ráno.


Sotva jsem usnul, začal řvát budík, že už jsou 4 hodiny ráno a mám vstávat. No, dobře mi tak, vždycky si něco vymyslím a potom se proklínám. Takže jsem rozlepil oči, skočil do dresu a do treter a potichu, abych nevzbudil zbytek rodiny, jsem se vykradl ven. Na pláži jsem dal rychlou snídani a ve 4:35 hod. vystartoval.

Chtěl jsem stihnout ujet co nejvíc, než vyjde slunce a ukáže svoji jižanskou sílu. Vymotal jsem se z Tučepi, kde jsme byli ubytovaní a hned na zahřátí se přede mnou skoro nakolmo postavila silnice vedoucí na Podstup. Vyvedla mě až na hlavní cestu D512, po které jsem dojel k vjezdu do přírodního parku Biokovo. U závory už čekalo několik aut, vjezd do parku je zpoplatněn, cyklistu vyjde vjezd na 5 €. Za závorou už začíná Biokovska cesta, která vede až na vrchol Sveti Jure.


Cesta se začala pěkně klikatit, jedna serpentina za druhou, sklon příjemný a ve spodní části ještě vedla mezi olivovníky a borovicemi. Tam mě hlasitě povzbuzovaly cikády. Jako fakt hodně hlasitě. Asi v 700 m.n.m zelené pásmo skončilo a začaly naprosto úchvatné výhledy na moře a spící přímořská letoviska. Podgora, Tučepi, Makarska, ostrovy Korčula, Hvar, Brač, prostě nádhera! A s každou zatáčkou výš a výš nahoru do skal a výhledy hezčí a lepší. Užíval jsem si to naplno. V tisíci metrech cesta stoupala už jen pozvolna a jelo se parádně


Na 13. kilometru Biokovské cesty jsem dojel na vyhlídkové místo Skywalk Biokovo. Vyhlídka je skleněná, včetně podlahy, je ve tvaru půlkruhu a v podstatě visí na okraji útesu ve výšce 1228 metrů nad mořem. Nic pro slabší povahy trpící závratí. Prošel jsem se po ní i s kolem a přistihl jsem se, jak v tretrách se zarážkami podvědomě našlapuju zlehka, aby skleněná podlaha nepraskla. Zajímavý zážitek. Ale cíl cesty byl jinde.


Od Skywalku se jelo pořád celkem pohodově. Moře už zmizelo za skalami, potkával jsem stáda krav i divoké koně a občas jsem už zahlídl i vrchol Sv. Jure s vysílačem a protože jsem tam nebylo poprvé, věděl jsem, co mě čeká. Závěrečná pasáž, poslední kilometr a půl stoupání serpentinami, na kterých až na vrchol naskáče přes 150 výškových metrů. A to byla největší lahůdka.

Po pár metrech mi došlo, že to žádná velká radost nebude.

Slunce už vytáhlo své zbraně, ale v té nadmořské výšce hřálo zatím příjemně. Takže jsem to tam sázel, zatáčka doprava, zatáčka doleva, doprava, doleva…, až přišla poslední serpentina a posledních 300 metrů k vrcholu. Je to tam!!!


Od startu na vrchol 26 kilometrů do kopce, nastoupáno 1691 metrů. Užil jsem si nesmělý potlesk několika lidí, kteří tam vyjeli autem, a protože jsem cestou žádného cyklistu nepotkal a nahoře taky žádný nebyl, usoudil jsem, že ten den jsem tam vyjel na kole první. Proběhlo nějaké focení a pokochání se dechberoucími výhledy, a protož nahoře bylo 14 °C, moc jsem se nezdržoval a vydal se na cestu dolů.


Na sjezd jsem se těšil celou cestu nahoru. Ale po pár metrech mi došlo, že to žádná velká radost nebude. Ona ta asfaltka, která tam vede, je totiž taková docela terénní. Hrbolatá, popraskaná, sem tam díra. Na fotkách to tak nevypadá, ale řekl bych ideální na gravel.


Když jsem jel nahoru, tak to při rychlosti blížící se couvání nevadilo. Vlastně mi to ani nedošlo. Takže ani dolů jsem se nějakou závratnou rychlostí řítit nemohl a to i z toho důvodu, že za každou zatáčkou úzké Biokovské cesty mohla číhat nějaká zrada. Auto, motorka, kráva, kůň… Takže radši opatrně.

Cestou dolů jsem už potkal i několik cyklistů, kupodivu všichni šlapali za své. A znovu jsem si užíval výhledy na teď už probouzející se pobřeží. Sjel jsem až k závoře na hranici přírodního parku Biokovo, vybalil svačinu… a protože bylo teprve něco před osmou, napadlo mě, že bych se mohl ještě projet někam dál. Hlavní cíl byl sice splněn, ale když už jsem měl to kolo půjčené na celý den…


Mrknul jsem do mapy a bylo to jasné. Cíl číslo 2 – objet pohoří Biokovo celé dokola. Takže místo toho, abych se pohodově svezl dolů do Tučepi a zchladil se v moři, vyjel jsem slunci vstříc. Slunci, které začínalo už pěkně připékat. Najel jsem zase na silnici D512 zařezané do skály, projel tunelem Stupica a zamířil do vnitrozemí. Před Gornje Igrane jsem odbočil doleva na silnici 6199, která byla jako na houpačce, nahoru, dolů a povrch zase ten terénní asfalt. Když jsem se přehoupl přes kopec a začal sjíždět na Kozicu, SMS mě informovala, že mě zachytil vysílač v nedaleké Bosně a Hercegovině.


Silnice D62 od Kozice na severozápad byla už znatelně kvalitnější. Provoz téměř nulový, což bylo super. Co ale nebylo super, byla teplota, která atakovala 38°C. Takže 3 litry vody v Camelbaku a 0,7 litru v bidonu zmizelo jak pára nad hrncem. Už na suchu jsem dojel do Zagvozdu, kde byla u cesty malinká hospoda. Barman byl naštěstí velmi ochotný, naplnil mi vak vodou a ještě přidal led. Nechtěl za to nic, tak jsem mu tam nechal aspoň 5 €, poděkoval a jel dál.


Až do městečka Šestanovac. Tam jsem odbočil doleva na D39 a začal se zase přibližovat k moři. Pár brdků a asi po 15 kilometrech jsem se konečně napojil doleva na pobřežní magistrálu D8 a s mořem po pravé ruce mířil k cíli. Až po Brelu dobrý, ale tam začal provoz houstnout, a když se za Baškou Vodou napojila silnice od dálnice a tunelu Sv. Ilja, začalo dopravní peklo. Cesta ucpaná, auta jen popojížděla, já mezi nimi kličkoval a užíval si posledních asi 10 kilometrů výletu v odéru výfukových plynů.


Ale všechno jednou končí, lehce po poledni, po osmi hodinách na cestě, jsem byl zpět na apartmánu v Tučepi. Unavený, zaprášený, hladový, ale spokojený a i to Karlovačko v tu chvíli nechutnalo vůbec špatně.


Suma sumárum, celkem to hodilo 143 km s nastoupanými 2956 metry. Na to, že jsem jel na silničce, byla průměrná rychlost 21 km/h celkem vtipná, na druhou stranu trasa nebyla úplně jednoduchá a já jsem si to maximálně užil a splnil si další ze svých snů. I s přídavkem. A dokonce se mi dle Stravy na stoupání Tučepi – Sv. Jure podařilo zajet 9. fastest worldwide.