Můj první Skialp závod

Ve světě závodní cyklistiky se pohybuji již pěknou řádku let, ale postavit se na start skialpinistického závodu byla pro mě velká výzva.

Nápad mám v hlavě více let, ale vždy jen v teoretické rovině. Jelikož v rámci kola trénuji systematicky po celý rok, zařazuji skitouring a skialpinismus k mým sportovním aktivitám v zimní sezóně pravidelně. Tento sport je komplexním a zajímavým zpestřením života cyklisty, který nemá chuť trénovat v zimních měsících na trenažeru, a přesto chce ve svém tréninkovém plánu udržet kontinuitu. A jak to již ve sportu bývá, když vás něco baví a naplňuje, je jen krůček k tomu, vyzkoušet si oblíbenou aktivitu i v intenzivnějším režimu a poměřit své dovednosti a síly s ostatními.


Malinô Brdo Night Skialp Challenge byla ideální příležitost. Tuto akci, kterou již XII. ročníkem pořádá Malinô SkiAlp Team a zároveň je zařazená Slovenskou Skialpinistickou Asociací jako 1. kolo Slovenského poháru ve skialpinismu jsem vyhodnotila jako perfektní příležitost vyzkoušet si, jak takový závod vůbec vypadá. Jedním z aspektů, proč jsem zvolila právě tento počin bylo, že probíhá v bezpečném prostředí. Můžu se tedy plně soustředit na samotný průběh a užít si ho naplno a bez obav.

Navíc jsem si dobře uvědomovala, že ačkoliv mám plně zvládnutou manipulaci se skialpinistickým vybavením, v závodním nasazení budou jednotlivé a jinak zcela automatické kroky jako je přezouvání lyží nebo sundávání pásů, výzvou samy o sobě. Pokoušela jsem si představit ten obrovský rozdíl, kdy ve vysokých tepech přiběhnete na kopec a musíte se rychle přepnout a jít do sjezdu, bez jakékoliv pauzy, kterou si na výletě po zdolání vrcholu obvykle dopřáváme.


Zázemí startu bylo umístěno v prostoru dolní části ski areálu Malino Brdo a probíhal až po uzavření sjezdovek. Po registraci a výkladu trati měli závodníci prostor pro přípravu vybavení a rozehřátí. Moje nervozita byla mnohem větší než před závody na kole, kdy už vím, co a jak a mám ve všem svůj systém a řád. Tady jsem vlastně ani nevěděla, kam se připíná startovní číslo. Na startovní čáru se závodníci postavili krátce před 16 hodinou. Foukal silný vítr a sněžilo.

Muže čekala trať o délce 16 km a 1530 nastoupaných metrů a ženy 14 km a 1450 m převýšení. Kratší variantou byla trasa pro kategorie OPEN, ženy a muži bez rozdílu věku, s parametry 7,2 km a 670 m. Úlohou závodníků všech kategorií bylo po společném startu vyšlapat danou trať a sjet do cíle.

Intenzivní hodina zábavy, průměr tepů 189 a neskutečný zážitek.

Krátce před startem si sundávám v tom nečase nepromokavou bundu a stojím už jen ve skialpinistické kombinéze, připravená jít do neznámého. Poslední kontrola lyží, pásů, funkčnosti čelovky a zazní startovní výstřel. Začátek je podobný jako v závodě na kole, brzda plyn. Snažím se být obezřetná a hlídat si, aby nedošlo ke kontaktu s ostatními závodníky. Startovní pole se trhá a my si tvoříme jednotlivé skupiny.


První kilometr se na lyžích opravdu běží a já se snažím držet se co nejvíce vepředu, dokud je široká stopa po sjezdovce. Vůbec nedokážu odhadnout, jak na tom jsem, ale cítím, že jdu úplný doraz. Hlavně nepřepálit začátek, zní mi v uších rady zkušenějších přátel.


Po chvíli vzniká skupinka 4 děvčat. Tempo je stále velmi svižné, co taky jiného bych čekala v závodě. Občas míjíme závodníky, co mají problémy s vázáním nebo pásy, což je vlastně taky obdobné jako s technickými problémy v cyklistice. Na vrcholu první sjezdovky se stopa zužuje a pořadatelé nás odklání do průseku lesa podél sjezdové tratě. Tempo zpomaluje a tvoří se „špunt“. To je taky stejné jak v závodě na kole, běží mi hlavou.


Dál poměrně plynule stoupáme, hustě sněží a fouká, ale je mi příjemně teplo. Tělo pracuje na plné obrátky, což vidím i na tepech. Blížíme se k první přezouvací zóně, na sněhu vyznačené modrou barvou, kde musí každý závodník lyže upevnit na batoh a pokračovat strmě vzhůru pod lanovkou jen na botách. Stmívá se a já registruji značení trati pomocí praporků s blikačkami. Atmosféra je strhující.

V další modré zóně nasazujeme lyže a cik-caky v lese, již za svitu čelovky stoupáme na vrchol Malino Brdo. Přemýšlím, že bych měla zvolnit, ale za žádnou cenu nechci opustit skupinku holek. Podél trati je množství fanoušků, pořadatelů a záchranářů z Horské služby, kteří zajišťují bezpečnost závodníků.


Jsme nahoře. Oranžová zóna, kde ve 180 tepech strhávám pásy a rychle je dávám do kombinézy. Čas běží a vše se děje za pochodu a bez zbytečné pauzy. Vůbec nevnímám, kde jsou ostatní holky. Za jízdy dolů přepínám čelovku do nejvyššího módu. Teď už „jen“ bezpečný sjezd do cíle, což se na sjezdovce může zdát snadné, ale v kombinaci se špatným počasím, tmou a stavem trati po celodenním lyžování je potřeba neustálá koncentrace. Navíc je třeba dávat pozor na závodníky, kteří na kraji trati stoupají druhé kolo závodu.


Povedlo se! Po pár minutách jsem dole v cíli a beru 4 místo v kategorii ženy open, s dvě a čtvrt minutovou ztrátou na první ženu. Euforie a radost. Intenzivní hodina zábavy, průměr tepů 189 a neskutečný zážitek. Teď už jen rychle zregenerovat a těším se na příště!