Bikepacking napříč rakouskými Alpami - vstříc dešti a sněhu

Jaké je Rakousko? Běžný smrtelník si představí mléčnou čokoládu, řízek a Mozarta. Cyklista vidí spoustu cyklostezek, ohleduplných řidičů a krásných alpských stoupání.

Výjezdy do Rakouska jsem začal podnikat zejména kvůli lepší infrastruktuře a postupem času jsem zvládl všechny klasiky bratislavských cyklistů, jako kolečko kolem Neziderského jezera, Vídeň, Eisenstadt a podobně.

Minulý rok jsme se rozhodli s partnerkou v rámci letní turistické dovolené vyměnit přeplněné Tatry za rakouské Alpy. Tam jsem poprvé trošku poznal přímo až kýčovité rakouské hory plné krav s rohy a jezer. Někdy tenkrát se mi v hlavě usídlila myšlenka, že už jsem trochu cyklisticky vyrostl a možná dozrál čas zkusit nějaký delší výlet v Alpách. Měl jsem za sebou několik silničních bikepackingových závodů a mimo jiné jsem se konečně i naučil trošku jezdit na kole do kopce. S kopci jsem měl totiž vždy problémy a léta jsem se snažil svůj odpor k výškovým metrům zjemnit.

Nebyl to zrovna příjemný začátek epického výletu.

Minulý rok jsem s bikepackingovou výbavou vyjel například Sveti Jure v Chorvatsku (1 720 m na 29 km) nebo Slezský dům a nabyl jsem přesvědčení, že už jsem schopný v nějakém lehčím módu zvládnout Alpy. Lehčí mód v mém případě znamenalo, že pojedu maximálně jedno velké stoupání za den a mezi nimi se budu přepravovat údolími.

Den 0 - Mnichov

Původně jsem chtěl jet vlakem z Bratislavy do Švýcarska, ale nevyhovovaly mi časy odjezdů, tak jsem se rozhodl zkusit autobus. Den před odjezdem jsem zjistil, že se mi trhá brašna na řídítkách, tak jsem si ještě rychle objednal na MTBIKER novou. Naštěstí v Bratislavě je showroom hned vedle autobusového nádraží, tak jsem si ji zvládl vyzvednout, přesypat do ní věci ze staré a jet na autobus.


S kolem nebyl žádný problém - pan šofér se postaral o jeho připevnění na nosič na autobusu a všechny tašky jsem si hodil do zavazadlového prostoru. Po sedmi hodinách, krátce před půlnocí, jsme byli v Mnichově. Jelikož cesty byly místy mokré, kolo jsem měl pokryté špínou ze silnice. Otřel jsem ho vlhčenými ubrousky, nahodil brašny a vyrazil do nočních ulic hlavního města Bavorska.

Protáhl jsem se centrem, abych viděl nějaké památky, a pak jsem nekonečnými předměstími opouštěl město. Předpověď počasí říkala, že by v noci nemělo pršet, tak jsem se rozhodl, že přespím někde blízko cesty, bez hledání nějakého přístřešku. Po více než 30 kilometrech jsem se dostal ven z aglomerace a u cesty našel louku s nízkou trávou. Zajel jsem asi sto metrů od cesty, hodil jsem si na zem bivakovací pytel se spacákem a usnul jsem něco před třetí hodinou v noci.

• Vzdálenost: 34 km
• Převýšení: 170 m
• Hrubý čas: 2:23
• Link na Výjezd

Den 1 - Německem kolem Neuschwansteinu

Nad ránem mě vzbudil slabý déšť. Uložil jsem se v bivakovacím pytli tak, aby mi nepršelo na tvář a snažil jsem se co nejvíc se vyspat. Pytel vydržel a když déšť ustal, tak jsem se pobalil a před osmou vyrazil. Nebyl to zrovna příjemný začátek epického výletu. Předpověď říkala, že mi bude ještě pršet a celý den bude teplota kolem 12 °C.


Dnešní plán byl trochu se rozjezdit a bez větších stoupání se dostat do Rakouska. Také jsem měl mít pěkné výhledy na Alpy a jezera. Nicméně, díky sychravému počasí, jsem viděl jen pár městeček a slavný disneyovský zámek - Neuschwanstein.

U zámku jsem byl kolem jedné hodiny odpoledne a odtud mi už převážně jen pršelo. Když lilo intenzivně, tak jsem se někde schoval, když pršelo jemněji, jel jsem dál. Nucené „schovávací“ přestávky jsem si musel dělat přibližně každou hodinu a nejen, že to zdržovalo, ale také to výrazně ubíralo mé náladě. Přes návleky na tretry a bundě jsem byl po čase celý mokrý. Proti kombinaci déšť shora, voda zdola a pot zevnitř asi dlouhodobě nic nepomůže. Občas mi zvedli náladu protijedoucí cyklisté v pláštěnkách s velkými touringovými brašnami. S každým jsem si vyměnil pozdrav s úsměvem trpícího – nebyl jsem v tom sám.


Předpověď nebyla pozitivní a moje zkušenost je, že je rozumnější v takových podmínkách rezignovat, než to hnát na sílu a onemocnět. Nejsem na závodech, ale na dovolené. Kolem páté jsem se najedl ve fastfoodu a s pocitem poraženého jsem zaplatil přes 100 € za pokoj v hotelu. Večer jsem strávil fénováním treter a oblečení.

• Vzdálenost: 136 km
• Převýšení: 1 520 m
• Hrubý čas: 9:25
• Link na Výjezd

Den 2 - Lichtenštejnskem do Rakouska

Před sedmou jsem vyrazil na západ ke Švýcarsku. Asi do hodiny se mi znovu rozpršelo. Projel jsem kolem jezera Grosser Alpsee a i na cestě jsem musel dávat přednost protijdoucím alpským kravám. Takže, svým způsobem jsem měl to, po čem jsem toužil. Dojel jsem do Rakouska, konkrétně do nejzápadnější spolkové země – Vorarlberska. Před jejím hlavním městem, Bregenzem, jsem se zastavil vychutnat si výhled na Bodamské jezero.


V Bregenzi jsem přečkal silnější déšť v McDonaldu. Jelikož nemám dobrý vztah s lepkem, tak jsem byl rád, že jsem už v Rakousku, kde, na rozdíl od Německa, mají i bezlepkové burgery. Předpověď počasí byla špatná, takže nastal čas na změnu trasy. Vynechám několika kilometrovou zajížďku k pobřeží jezera a také švýcarské město St. Gallen. Zejména toho Švýcarska mi bylo líto, ale na původní trase jsem měl vystoupat ze 400 m nm do 1 000 m nm v dešti a v 10 °C. Stále jsem měl v paměti, že se musím šetřit na pořádná alpská stoupání.

Odvahu mi však brala protijedoucí auta, neboť některá měla na střeše i několik centimetrů silnou vrstvu sněhu.

Podél řeky Rýn jsem jel po rovinaté hrázi podobné té, jakou máme v Bratislavě. Rozdíl byl jen v tom, že kolem sebe jsem měl Alpy. Švýcarska jsem se jen dotkl a na cestě do Lichtenštejnska jsem bojoval se silným větrem. Tento mini stát jsem si nechtěl odpustit. Nikdy jsem tu nebyl a ani osobně neznám mnoho lidí, kteří Lichtenštejnsko navštívili.


Největší město, Schaan, a hlavní město, Vaduz, jsou v podstatě spojeny. Vystoupal jsem si to k zámku nad dvouměsto, a pak jsem se projel přes centrum. Byla neděle, ale naštěstí na pumpě byly otevřeny potraviny, tak jsem měl i švýcarskou čokoládu a Happy Colu. Snažil jsem se užívat si výlet, jak jen to šlo.


Kolem páté jsem přijel do nejzápadnějšího města v Rakousku, Feldkirchu. Centrum města mělo hezké ucelené historické jádro, hrad na kopci byl podkopán tunelem a kolem byly vysoké hory. Na okraji centra tekla dravá horská řeka. Všechno nasvědčovalo tomu, že už jsem přímo v Alpách, i když vrcholy kopců jsem kvůli oblakům neviděl. Ve městě jsem se zastavil na kebab a celý promočený jsem dojel do dalšího hotelu.

• Vzdálenost: 131 km
• Převýšení: 1 130 m
• Hrubý čas: 10:46
• Link na Výjezd

Den 3 - Silvretta

Postupně se déšť změnil na sněžení a ze mě se stala atrakce pro ostatní turisty.

Třetí den prý bývá kritický. Já jsem ho začínal v jemném poprchání při asi 5 °C. Na první pumpě jsem si udělal přestávku na horkou čokoládu, která je mým tradičním lektvarem na vylepšení dne. Rovněž ji ráno obvykle na pumpách piji během jízdy na kole, protože běžně nepiji kávu, ale potřebuji něco na zahřátí krku, aby mě v něm náhodou po několika chladných dnech nezačalo bolet.


Jel jsem údolím podél řeky Ill. Po vzoru předchozích dní jsem si dělal přestávky, když přišel větší deštivý mrak. Už jsem si zvykal na tento režim, ale měl jsem trochu obavy, neboť se blížilo první velké stoupání a nebylo to jediné, co přicházelo. Od Švýcarska na mě šel vcelku rozsáhlý déšť a zároveň jsem občas mezi oblaky viděl, že na horách je sníh.

Zastavil jsem se v supermarketu na oběd a přemýšlel nad možnostmi. Můžu čekat dole asi 2-3 hodiny, než přejde ten déšť. Nemám žádnou jistotu, že potom bude fajn. Další možnost je to risknout a jet nahoru do 2000 m nm a možná tam bude katastrofální počasí.

Oteplilo se na přibližně 10 °C a rozhodl jsem se pokračovat. Měl jsem v brašně ještě suché merino a pro případ velké nouze i termofolii. Odvahu mi však brala protijedoucí auta, neboť některá měla na střeše několikacentimetrovou vrstvu sněhu.

Samotné stoupání k vodní nádrži Silvretta byla velká chuťovka. Serpentiny měly stálých 9% a každým nastoupaným metrem se odkrýval výhled na údolí. Jelo se mi výborně a užíval jsem si to. Ve výšce asi 1 750 metrů byl rovinatější úsek u vodní nádrže Vermunt. Tady mě zastihl další silnější déšť. Po asi půlhodině čekání mi už byla velká zima, tak jsem raději pokračoval vzhůru.

...ale v podstatě jsem byl rád, že jsem tady bez ohledu na čas.

Postupně se déšť změnil na sněžení a ze mě se stala atrakce pro ostatní turisty. Nizozemská rodinka na kraji silnice přerušila koulovačku a oduševněle mi mávala a protijedoucí motorkáři mi ukazovali palce nahoru. S touto psychickou podporou jsem se dostal na vrchol stoupání a šel se zahřát do restaurace na druhý oběd.


Než jsem se najedl, ustalo sněžení a naplno jsem si mohl vychutnat výhled na hory. Celé to bylo tak neskutečné. Po týdnech plánování a po dvou a půl dnech jízdy na kole v zimě a dešti, jsem byl 2 050 metrů nad mořem ve sněhu, v srpnu, ve 3 °C a viděl tu krásu kolem sebe. Udělám ještě pár klasických rozhovorů se zvědavými Rakušany (Odkud jsi? Kam jdeš? Kde spáváš? Co jíš?) a pokračuji.


Sjezd byl naštěstí spíše přímočarý bez serpentin, tedy jsem si to mohl volně pustit. Za Silvrettou bylo také výrazně lepší počasí. Začalo mi svítit slunce a celkově jsem měl naději na lepší zítřky. Vrchol stoupání byl i hranicí mezi Vorarlberskem a Tyrolskem, takže jsem měl za sebou první spolkovou republiku.


Místy jsem jel po poměrně rušné cestě, neboť v úzkém údolí se ne všude vešla i cyklostezka. Čekal mě i kilometr a půl dlouhý tunel, který jsem si dopředu prošel očima na google streetview. Takové úseky mi trošku nahání strach, neboť v tunelech je obvykle užší cesta a celkově není kam uhnout. Tunel jsem měl jak u Bregenzu, tak u Feldkirchu a dále na trase jich bylo několik, ale tenhle byl nejdelší. Dal jsem si na sebe reflexní vestu, zapnul blikačku a vjel do něj. Většinu jsem mohl projet za svodidly a tam, kde se to nedalo, jsem využil malou stezku za krajnicí vozovky.


Pokračoval jsem údolím řeky Inn a něco po šesté jsem přijel k městečku Imst. Původní odhad byl, že tady budu na konci druhého dne, ale v podstatě jsem byl rád, že jsem tady bez ohledu na čas. Třetí noc po sobě jsem se ubytoval, tentokrát v menším penzionu. Následovalo již tradiční fénování věcí, ale usínal jsem spokojen. První řádné stoupání jsem měl za sebou a bylo to nádherné.

• Vzdálenost: 139 km
• Převýšení: 1 990 m
• Hrubý čas: 11:27
• Link na Výjezd

Den 4 - Řeky Inn, Ziller a Salzach

Z ubytování jsem odjížděl až po osmé, neboť mi jeden za zaměstnanců večer řekl, že dřív mi nemá kdo otevřít zamčenou místnost s mým kolem. Inu, to jsou přesně ty věci, kvůli kterým upřednostňuji bivakování. V hotelu v německém Sonthofenu jsem měl kolo ve speciální místnosti na kola, od které jsem měl vlastní číselný kód otevírající dveře (byl to takový větší hotel), ve Feldkirchu jsem měl kolo v uzamčeném podzemním parkovišti na stojanu a tuto noc jsem ho měl v lyžárně.

Teplota sice byla kolem 10 °C, ale obloha čistá a předpověď počasí také optimistická. Jel jsem podél řeky Inn ve směru jejího toku, takže to šlo vcelku rychle. Párkrát jsem i po cyklomostech přejel přes řeku, sledoval jsem lidi, kteří ji na raftech sjížděli a na cyklostezkách jsem znovu potkával dálkové cyklisty.


Kolem jedenácté jsem projížděl přeplněným centrem Innsbrucku. Bylo to největší město na trase, pokud nepočítám počáteční a konečný bod trasy. Chvíli jsem musel i kráčet, protože uličky byly plné turistů, ale obětoval jsem těch pár minut, abych viděl historické centrum. Jako milovníka kolejové dopravy mě překvapilo, že tramvajová síť má rozchod 1000 mm, stejně jako Bratislava. To jsem ještě netušil, že o pár kilometrů dál přetnu železniční trať Zillertalbahn s parními vlaky a rozchodem 760 mm.


Pokračoval jsem dál a po chvíli jsem odbočil od řeky Inn do údolí řeky Ziller. Teplota stoupala (dokonce jsem se musel natřít olejem na opalování), stále se jelo dobře a potkával jsem víc a víc cyklistů. Poměrně příjemně nudná projížďka mezi alpskými kopci. Ovšem na rovinaté bikepackingy podél řeky mám čas po padesátce.

Až toto bylo skutečné cyklistické peklo.

Jediné stoupání dne byl Gerlos Pass z 650 m nm do 1 550 m nm. První část jsou serpentiny s hustým provozem, následuje rovinatější úsek přes obec Gerlos a závěr je zase trošku strmější, ale ne příliš - cca 6%. Stoupání jsem si zkracoval počítáním holandských aut v mém směru. Nevím proč Nizozemci tak vyhledávají Rakousko, ale na Silvrettě jich možná bylo i více než samotných Rakušanů.


Svým šnečím tempem jsem dosáhl vrcholu stoupání něco před šestou. Restaurace už byly zavřené, tak jsem obdivoval výhled na jezero a zasněžené hory z prázdné vyhlídky. Zastavilo u mě auto s francouzskými turisty, což mě velmi potěšilo. Nejenže mě někdo vyfotil a nemusel jsem si dělat selfie, ale na rozdíl od mé chabé němčiny, francouzsky umím vcelku obstojně a rád využívám příležitosti k jejímu použití.


Na sjezd do Salcburku jsem si zvolil starou vedlejší cestu, abych si odpočinul od provozu. V jedné serpentině se vytvořila menší zácpa, neboť volně pasoucí se krávy se rozhodly si odpočinout na asfaltu. Na kole jsem je zvládal objet a v údolí jsem se napojil na cyklostezku podél řeky Salzach. Závěr dne byl už jen takové spěchání k městečku Bruck an der Großglocknerstraße. Totiž kvůli provozu na horském přechodu Großglocknerstraße se cyklistům doporučuje jím jezdit brzy ráno. Můj cíl byl tedy spát co nejblíže k němu.

Pumpy a obchody už byly zavřené, tak jsem jel na zásoby, které jsem měl poschovávané po kapsách. Na rovinaté cyklostezce jsem výjimečně potkával spíše sportovní cyklisty s časovkářskými hrazdami, než dálkaře. V jedné vesničce byla farma s automatem s farmářskými produkty jako bůček, slanina a podobně. Bylo tam i pivo, které jsem si koupil a otevřel si ho kolem desáté večer v altánku asi kilometr před Bruckem. Snědl jsem balíček nachos na doplnění soli a po prvním nedeštivém dni jsem usnul ve spacáku.

• Vzdálenost: 215 km
• Převýšení: 1 635 m
• Hrubý čas: 13:02
• Link na Výjezd

Den 5 - Großglocknerská vysokohorská silnice

Budík mě vzbudil ve čtyři ráno. Kolem páté jsem vyrážel a v půl sedmé jsem projížděl mýtnou stanicí. Podobně jako na Silvrette a na jiných horských silnicích v Rakousku, cyklisté mají vjezd zdarma.


Provoz byl minimální. Jednou za čas mě objelo nějaké zásobovací auto, později už začaly jezdit i sportovní auta a holandské karavany, ale pořád jsem měl cestu převážně pro sebe. Také mě předjeli dva cyklisté, kteří jeli nalehko. Já jsem šlapal svým hlemýždím tempem na nejlehčím možném převodu – vpředu 32, vzadu 34. Snažil jsem se užít si to stoupání co nejvíce. Kulisy mi dělaly zasněžené skalnaté hory a pištící svišti. Nejvíce mě překvapila skupina tří traktorů, která jela proti mně rychlostí asi 20 km/h.


Ve výšce 2 400 m nm je parkoviště s restaurací, a poté cesta na chvíli klesá. Avšak zde se také nachází odbočka, která po kočičích hlavách vede na vrchol Edelweißspitze. Až toto bylo skutečné cyklistické peklo. Na kočičích hlavách to řádně drnčelo a k reálnému sklonu 10% to přidávalo asi dalších pocitových 5%. Stále mě dolů tahal i celý náklad a nohy už trochu cítily, že jsem měl od rána nastoupaných přes 1 500 výškových metrů.


Na vrchol ve 2 570 m nm jsem vyjel v půl desáté. Přibližně tři hodiny od mýtné stanice a 4 hodiny a 20 minut z Brucku. Mimochodem, na segmentu z Brucku má momentálně KOM Čech Jan Hirt s časem 1:15. Tedy KOM mi jen o chlup unikl, ale i tak jsem byl dojat. Uplynuly přibližně tři roky, kdy jsem si koupil své současné kolo a začal jsem více jezdit. Před třemi lety bych vůbec neřekl, že budu schopný zvládnout takové stoupání, natož ještě pátý den bikepackingu.


Poprosil jsem německého turistu, aby mi udělal vrcholovou fotku. On mě upozornil, že kvůli oblakům téměř vůbec nebude vidět výhled. Vůbec si neuvědomoval, jak moc mám v paži, jestli na té fotce kromě mě bude vidět i Zeller See nebo ne. Já jsem jen chtěl něco, co mi za pár let oživí vzpomínky na ten pocit, který jsem měl na Edelweißspitze.

Spát jsem jednoznačně chtěl v údolí v nějaké rozumné nadmořské výšce, abych ráno nezmrzl.

Poprchání se změnilo v déšť, tak jsem se vrátil po kočičích hlavách do restaurace na časný oběd. Venku byly 4°C a meteoradar mi nedával naději, že déšť brzy ustane. Musel jsem pokračovat. Za krátkým sjezdem k jezírku bylo další stoupání s převýšením 300 metrů, které jsem jel v dešti. Ovšem samotný sjezd do údolí v Korutanech nebyl o nic lepší. Zmrzlými prsty jsem mačkal brzdové páky svých mechanických kotoučových brzd.

Pískajíc jsem zpomaloval před zatáčkami na minimální rychlost, protože pokud bych náhodou dostal smyk v serpentině, tak kolo s brašnami je mnohem hůře ovladatelné. Také jsem si před zatáčkou vždy odepnul vnitřní nohu z pedálu, abych snížil šanci, že padnu i s kolem a zlomím si klíční kost.


Už v restauraci jsem si našel na internetu nejbližší penzion a dobře jsem udělal. Přijel jsem kolem jedné odpoledne a paní domácí se ptal, že jestli se můžu ubytovat i takto brzy a v krátkosti jsem jí popsal svých 9 hodin, které uběhly od chvíle, kdy mi zazvonil budík. Slitovala se nade mnou a zadarmo jsem dostal čaj, než její dcera nachystala můj pokoj. Odpoledne jsem strávil spánkem.

• Vzdálenost: 64 km
• Převýšení: 2 100 m
• Hrubý čas: 7:23
• Link na Výjezd

Den 6 - Korutany a Nockalmstraße

Další ráno začínám v poprchání a 10°C. Nic nového v srpnovém Rakousku. Na první pumpě si dávám klasickou zastávku na horkou čokoládu, se kterou jde všechno snáze. Mám na výběr jet po rušné hlavní silnici nebo po cyklostezce s gravelovými úseky. Vybírám si druhou možnost. Však mám 32 mm pláště. Jinak se toho během dne moc neděje. Zase takový odpočinek s výhledem na hory.

...jel jsem různými cestami, které byly někdy více a někdy méně přátelské pro kola.

Kolem oběda jsem projížděl kolem Millstätter See. Oteplilo se na příjemných 25°C a v turistických obchodech prodávali vodní pistole. Cítil jsem ve vzduchu léto. Za jezerem jsem se na pumpě zastavil na delší přestávku. Přede mnou byla poslední horská cesta a věděl jsem, že příštích 100 kilometrů už nebude mnoho možností na nákup potravin. Natřel jsem se opalovacím krémem, znovu naolejoval řetěz, najedl se a vypil láhev Almdudleru a další dal do kapes dresu.

Ti, kdo nejezdíte do Rakouska, možná neznáte tento zázračný mok. Almdudler je nealkoholický slazený sycený nápoj, který se tady dá koupit všude. Něco na styl kofoly, ale Almdudler čepují dokonce i v McDonaldu. Rovněž je rozdíl, že má spíše bylinkově sladkou chuť a není to kolový nápoj. Během celé rakouské části výletu byl mým hlavním zdrojem cukru.


Mýtnicí na Nockalmstraße jsem projížděl kolem čtvrté, což je pozdě. Nevěděl jsem, kam se stihnu dostat za světla, ale lámanou němčinou jsem zjistil, že na rozdíl od motorek cyklisté nemají v noci uzávěru. Spát jsem jednoznačné chtěl v údolí v nějaké rozumné nadmořské výšce, abych ráno nezmrzl.


Nockalmstraße má dvě stoupání, v mém směru jsem jel nejprve z 1 100 m nm do 2 000 metrů, pak byl sjezd do 1 500 m nm a znovu nahoru do 2 000 m nm. Takhle na večer už byl minimální provoz, tak jsem jen poslouchal kravské zvonce a vítr. Měl jsem pocit, jako kdyby celé Alpy byly jen pro mě. Nezdržoval jsem se obdivováním výhledů, abych nemusel jet pak přes hory po tmě, ale znovu jsem si užíval každý jeden metr cesty. Také jsem si už uvědomoval, že se blíží konec mého výletu.


Dostal jsem se do lyžařského střediska Innerkrems, které bylo totálně vylidněné. Velké hotely a parkoviště a kolem sjezdovky. Nikde ani človíčka a já jsem znovu začal stoupat, naštěstí jen s 300metrovým převýšením (ale zato místy s 15% sklonem), v absolutním tichu. Na skok jsem byl v Salcburku, abych o pár kilometrů dál u řeky Mur vjel do Dolního Rakouska. Už jsem jel za tmy a v úzkém údolí jsem měl problém najít místo na spaní, protože buď byly všude domy nebo svah. Nakonec jsem skončil na odpočívadle u cyklostezky a celou noc jsem poslouchal hučení řeky Mur, které se neslo údolím.

• Vzdialenosť: 183 km
• Prevýšenie: 3 170 m
• Hrubý čas: 14:29
• Link na Výjezd

Den 7 - řeka Mur, Semmering a Vídeň

Ráno bylo bez deště, 7°C a hustá mlha. Předpověď hlásila krásný letní den s teplotami místy nad 25°C. Naštěstí se mi i dnes podařilo sehnat horkou čokoládu, takže jsem byl připraven na silný finiš. Další noc jsem chtěl už strávit doma.


Údolím vedle další úzkorozchodné železnice se jelo poměrně rychle. Převážně jsem se držel cyklistické stezky Murradweg, ale kde to mělo smysl, dělal jsem si zkratky po silnici. Po přibližně 100 kilometrech jsem se zastavil v McDonaldu na rychlý oběd. Možná někteří nerozumí, proč tak často chodím jíst do tohoto fastfoodu, tak se to pokusím vysvětlit (ne, nemám žádnou influencerskou spolupráci). Chci strávit obědovými přestávkami co nejméně času, také preferuji něco, kde si můžu mýdlem umýt ruce a při přípravě jídla se dodržují nějaké hygienické standardy. Také chci místo, kde mohu důvěřovat, že věci označené jako bezlepkové, jsou opravdu bezlepkové. Tak často skončím tady.


Při obědě se se mnou dal do řeči další Rakušan, který neuměl anglicky. Po klasických otázkách mě varoval, že před Vídní je ještě velký kopec Semmering. Přišlo mi to směšné, že po takových stoupáních, jaká jsem měl za sebou, mě straší brdkem, který z mé strany má převážně sklon 2-3 %. Semmering opravdu problém nebyl, ale víc mi vadilo, že od města Bruck an der Mur jsem asi 50 kilometrů jel jen přes vesnice a městečka. Cesta byla plná aut, tak jsem musel jet po chodníku s povolenou jízdou cyklisty. Tedy samé přechody, objíždění lidí a cyklistů a celé mě to jen zdržovalo a znechucovalo.


Na Semmeringu jsem už věděl, že se nějak do té Vídně „doplazím“, přestože už jsem neměl moc energie. Nedařilo se mi každých 500 metrů nedívat na Garmin, kolik mi ještě zbývá kilometrů. Objel jsem Wiener Neustadt a přes mnoho městeček, které se už asi považují za aglomeraci Vídně, jsem pokračoval. Někde před Mödlingem skončila cyklistická cesta vedle kanálu a jel jsem různými cestami, které byly někdy více a někdy méně přátelské pro kola.

Když Bratislavan přijede do centra Vídně na kole podél Dunaje, tak může nabýt pocit, že ze všech směrů se musí do takového cykloměsta dobře jezdit. Ovšem není tomu tak. Do Vídně jsem dohromady jel už ze tří různých směrů a teď jsem jel podruhé z jihu. Pokud víte, jak se rozumně z Mödlingu dostat do centra, tak mi prosím napište do komentů. Komoot to zjevně neví.


V půl jedenácté jsem přijel k hlavnímu nádraží - Wien Hauptbahnhof. Měl jsem hodinovou rezervu, aby to bylo přesně sedm dní od mého příjezdu do Mnichova. Za mnou bylo 1 184 kilometrů, na kterých jsem nastoupal 13 420 metrů. Možná se to dalo ujet rychleji, možná jsem mohl víc spát venku a méně po ubytováních, možná jsem poslední etapu mohl trasovat víc přes kopce a méně po rovině. Nicméně snažil jsem se jet tak, abych si to co nejvíc užil a neonemocněl, nesrazilo mě auto a nezabil jsem se v nějakém sjezdu.

V každém případě, můj hlavní cíl – poznat lépe to Rakousko za Vídní, kde jsou Alpy a krávy se volně pasou – jsem splnil.

• Vzdálenost: 282 km
• Převýšení: 1 720 m
• Hrubý čas: 15:48
• Link na Výjezd